Našlapané ochozy pod malšovickými lízátky si v tu chvíli vzpomněly na jeho tátu. Když bývalo votrokům nejhůř, stával se Pavel Černý pravidelně hradeckým spasitelem. I při penaltách, to se ví.

„Vím, že je táta kopal. Ve druhé lize tedy určitě,“ vybavoval si Černý junior, že když mančaft potřeboval, táta na sebe odpovědnost dokázal vzít.
On je stejný.

I proto se v duelu s pražskými Bohemians k pokutovému kopu také hrnul. Votroci prohrávali, s obranným valem klokanů si nevěděli absolutně rady, takže penalta hned v nástupu do druhé půle je mohla spasit.

Sledoval ho celý stadión

„Věřil jsem si. A když si člověk věří, měl by penaltu proměnit,“ tvrdil hradecký Pavel Černý, že před exekucí neváhal a nerozmýšlel se ani chvíli. Natož aby ho roztřáslo pomyšlení, že ho s napětím sleduje celý vyprodaný stadión.

„To nejde, na to se myslet nesmí,“ tvrdil, ale i tak ho desetitisícová návštěva trochu rozhodila. „Netrefil jsem balón ideálně, takže zaplaťpánbůh že to byl gól,“ ulevil si, když brankáře Pražanů Sňozíka překonal a stav zápasu srovnal.

Jeho penaltová trefa přinesla nakonec votrokům bod.

„Jenom bod,“ povzdechl si úspěšný exekutor Černý. „Kdybychom vyhráli, mohli jsme vést ligu. Sami si ale můžeme za to, že nejsme první. Proměnit dvě velké šance v úvodních pěti minutách, vypadal by zápas jinak,“ litovat zmařené šance dostat se do čela tabulky, která se votrokům vnucovala.

Jedno ho ale hřát mohlo. Tátovi, s nímž si před osmi lety při jeho loučení s dresem votroků zahrál ligu v jednom mančaftu, se alespoň o trochu přiblížil. Na 81gólů a 276 zápasů, které by musel v lize ještě stihnout, aby mohl prohlásit: Jsem stejně dobrý jako on.